PIPILIPIN BABINEC

Zdravím, používala jsem léky Asentra50. Po konzulaci s kamarádkou ,která dělá ve special.školce mi doporučila homeopatikum SEDALIA ,je to bez lékařského předpisu- je to sirup a má výbornou chut.

Zdravím. Tady na netu jsem se dočetl že používáš sirup Sedalia na hyperativitu. Máme taky syna má 4 roky je hyper a koupili jsme tento sirup. Můžeš prosím napsat svoje zkušenosti s tímto sirupem. Upravilo se chování, po jaké době. Popřípadě písni na meilík libor.okg@centrum.cz. Předem díky Libor

Zkusenosti mam velke, vyzkouseno spoustu leku.Homeopatika jsou na nic, mame stratteru:-)

Libore,my používali homeopatika Sedalia bez úspěchu.Je to jen jednosložkové homeo a na každého nefunguje.

když to tu čtu,tak vidím,že jsem na tom stejně,jen s tím rozdílem,že to u nás došlo tak daleko,že to dítě prostě nenávidím,dělá ostudu všude kam přijdem,věčně se vzteká,pořád jenom řve,je to s ním sedm let útrap a věčných bojů,léky kloudně nepomáhají,je to hnus,takový děti by se neměli ani narodit a když už,tak by rodiče měli dostat nějakého asistenta domů,který s nimi bude umět pracovat,protože mít s dítětem sto konfliktů denně,není opravdu žádná legrace,k tomu práce,domácnost,je otázkou času,kdy skončíme celá rodina v blázinci

Mamko,chce to klidné vedení a děťátko musí vědět,že má mantinely přes které nesmí. Vím, že je to někdy na bednu, mám také chlapečka s ADHD. Navštivte odborníka. Cokoliv, ten váš mrňousek za to nemůže, nevybral si tuto poruchu a je na nás dospělých aby jsme těmto dětem pomohli. Taky mám na toho svého prcka mnohdy zlost, hlavně kvůli jeho vzteklým úletům ve škole ( do školy chodím se strachem co zase uslyším ), ale nedala bych ho.

Dobrý den maminky, tak jsem narazila na tuto stránku a zjišťuji, jak je úžasná. V některém nebo spíše skoro v kazdém příběhu ktrý tady čtu jsem našla naši situaci.. Musím dát za pravdu mamince Petře, že je to někdy opravdu náročné a těžké na nervy, ale zase musím souhlasit s Evičkou, že až tak se mi taky nestalo nenávidět svoje dítko i když je to opravdu někdy na palici.. Zrovna v sobotu jsem měla slabou chvilku, že jsem probrečela celé odpoledne a dnes mi také nebylo nejlíp, když mi na plavání " sepsul" nějaký tatínek, že náš kluk shodil do bazénu jejich synka, protože prostě stál dlouho ve frontě a kluk před ním už měl dávno plavat. Chápu, že by se to nemělo stát, samozřejmně jsem syna za to napomenula dost razantně, ale oni to opravdu nedělají schválně, jen prostě nevydrží stát dýl jak pár vteřin.. Je to někdy opravdu moc náročné :-( Také chodím každou chvíli do školy se sevřeným žaludkem apod. Znám ty pocity. Ale spousta rodičů "normálních" dětí tuto diagnozu ani neznají, takže to opravdu vypadá, jako že tyto děti jsou nevychovaní... Někdy taky už nevím jak dál, ale říkám si , a co mě drží nad vodou : Hlavně, že je zdravý z tohoto snad jednou vyroste.. Máme ADHD diagnostikováno něco přes rok teď jsme v 1. třídě a bereme eye Q. Zatím žádný zázrak, ale budu kontaktovat znova našeho neurologa, tak snad nějaká homeopatika by pomohli? Napište mi maminečky nějaký Váš názor, pokud je někdo berete. My zatím bojujem s chováním tedy všude kam vlezem :-(

Petro,vím o čem mluvíte..To si dovede představit pouze člověk kterej to zažije.Posílám Vám energii a radost

To bych nerikala kazdy ma nejakou chybu ale jen jsi uvedomte ze kdyz by jste vasemu detatku neco stalo trpela by jste bolesti..ano jsou to moccc zive deti ketre ovsem nevim co delaji kolem sebe ale nenavidet jej je ubohe jednou jsme jej jako matky nosili pod srdickem a toco se z nej vyklube nikdo nevim jake bude az se zacne zajimat o svet...ale jemi lito co jste tak napsala ja bych to nikdy nerekla i kdyz mam 3 leteho syn ale je to fakt dabel ale bohuzel je takovy a uz na psychaitii je na ambulanci ale jaho miluji tak ci onak))

Ahoj taky si myslím že napsat o svém dítěti že ho nenávidíte je dost kruté a silné slovo..je mi 26roků a mám 8letou dcerku ta má těžké ADHD, co šlo jsem již vyzkoušela ale beru ji takovou jaká je je potřeba mít hodně trpělivosti a a být silný.Jsem 4roky rozvdená a tedy na ni uplně sama i ve škole je to mazec ale snažím se to zvládat a být ji nápomocná na maximum..vubec ji neberu jako nemocnou jak tvrdí doktoři..ba naopak jsem i lečitele navštívila aco říkáte na otázku křištálových -indigo dětí??????Jsou narozeny hyperaktivní děti ,protože je i ted takový svět a oni jsou takový aby světu stíhali jsou vyjímeční...zažila jsem s ní spousty úzkalí a trápení a nervů...atd.. jsou ale naše..lekaři v motole ji momentálně napsali Stratteru mohu říct že po prvním dni nehorázné zlepšení...po rithalinu nikoliv ten nedoporučuji a ani medorisper či risperdal na nic.. tot mé zkušenosti...krásný den

Dášo,možná to bylo drsné,co tady Petra napsala,psala asi v nějakém afektu kdy byla naprosto zoufalá,to je vidět.Ono je to všechno hezký,že za to ty děti nemůžou,to my tady všichni víme,ale podívej se na ty zoufalé rodiče,jsou na lécích taky,odveze je záchranka z vyčerpání a pod a ve finále všude slyšíš,co to je za nevychované hajzly?Ono se to nedá vydržet věčně,synovi bude 8 let,začal lhát,brát si peníze a spoustu dalších věcí,co nás rodiče těchto dětí čeká?Víš,tady je nejhorší,že člověk jim obětuje všechno,hlavně nervy a čas a oni nás jednou zabijí?Možná si myslíš,že přeháním,ale až začnou s drogami apod,tak já nevím,u nás prostě nefunguje nic,důslednost,tresty,odměny-NIC,dnes jsem chytla nervy a myslela jsem,že ho přervu vejpůl,věčně se vysmívá člověku do obličeje a my na ně nesmíme křičet a mlátit je?Já jak ho jednou začnu mlátit,tak ho už utluču,věřím tomu,že nám zákonitě musí jednou přeskočit,kdo by tohle taky vydržel a taky každé dítě i s diagnozou adhd je jiné,já už ani nevím,co je porucha a co je jeho chtěná provokace,ono nelze vše schovávat za diagnozu a to je to nejhorší,no rozepsala jsem se trochu,ale stejně se mi neulevilo,držím vám tady všem palce,protože vím,co prožíváte,hlavně ty děti nelitujte a dbejte na přísnost a důslednost,já věřím,že se to snad jednou zůročí

Zdravím, já to cítím úplně a naprosto stejně a taky chápu Petru, co napsala. Sice mi ostudu až tak moc syn nedělá, ale opravdu jak někdy chytnu nervy a zbiju ho, tak mám kolikrát tmu před očima a pak si říkám...proboha, co to děláš, můžeš ho zmrzačit nebo zabít. Jenže nikdo si nedokáže ty nervy představit. Obzvláště, když všechny ty pitomé kecy a provokace učí mladšího 4 letého brášku, který ADHD nemá. Někdy si tak říkám, že na psychinu bych potřebovala já a t nejméně na měsíc na oddělení si odpočinout. Teď jsem s klukama zůstala sama, takže Chcholoušek to brzo jistí. Ale boju a a nějak přežívám...

Přesně tak. Matka zralá do blázince a kluk se tomu pořád směje a chová se jak kdyby vyrůstal v lese mezi vlky. Náš (14 let) je naštěstí doma celkem hodnej, i pracovitej, ale ve škole neochotnej se podřídit učitelkám. Naučit se to je uplně neproveditelné. A ve škole na mě ředitel řve, ať si toho dacana dám jinam. Kam? Asi za ucho.

Dobrý den všem maminkám a asi rodičům vůbec, sama zrovna prožívám velmi těžké období, kdy opravdu ADHD dává nejvo všechny své tmavé stránky a jsem asi na pokraji nervového zhroucení..Nad vodou mě drží ještě moje dvě holčičky, které potřebují maminku plnou sil a dávají mi sílu bojovat..Naší ratolesti je nyní 12 let a bohužel je v léčebně, protože překročila hranice mezi tím co se dá ohlídat doma a co hraničí se životem a smrtí..Není jeden den kdy si na ní nevzpomenu a neukápne slzička, protože je prostě naše,...ale když jí zavoláte a nebo se těšíte, že jí budete mít alespoň jeden den doma a ona vám do telefonu řekne, že domů nepojede, že nemusíte jezdit a položí telefon, opětovně voláte a típne vám to tak to velice zabolí, jelikož víte že se jí jen snažíte pomoct a máte jí rádi ať je jaká je..A tak jak je zde napsáno máme je rádi i když jsou dny kdy umí ublížit a jsou nelítostní vůči nám..musíme vydržet a bojovat..Sama mám pocit, že zrovna nyní nemám sílu bojovat a zalezla bych do ulity..Tím nic nevyřeším a tajně doufám, že bude mnohem lépe...Svojí holčičku miluji a budu i když o to nebude stát..Nyní se mi hrnou slzy do očí...Kolik toho člověk musí ještě vydržet....Moc děkuji za tyto stránky, mám hned pocit, že nejsem špatná když mám zlost, když mám pocit že to neustojím...Vím, že na tom tak nejsem sama a ty pocity máme všichni..DÍKY

Dobrý den přeji,přesně toto téma řešíme v tuhle chvíli taky s psychiatrem.Kluk si omotal před 3týdny provaz s tím že se oběsí,nebo že podřízne sestrám krky atd spousta dalšího.Jak jsem četla váš článek v okamžiku jsem měla oči plné slz,protože se obávám,že do léčebny syn bude muset taky nastoupit.Je to pro mě nepředstavitelný.Mám strach jak to bude atd.aby to mělo nějaký účinek ta léčba nebo aby to nebylo horší.Jenže je pro mě důležitý abychom mu pomohli,aby sobě nebo druhým neublížil.Bereme už několikáté léky a nezabírá nic.Taky už nemám sílu za těch 11letJsem vyčerpaná a unavená.

Vím co nyní prožíváte...I pro nás byl tento krok velmi bolestivý a už tam jsme nyní skoro měsíc a musím říci že nám hodně pomohli.Našla jsem i oporu v rodině a jejich obdiv, že jsem tento krok jak jí pomoct udělala..S odstupem času opravdu nelituji, že místo dovolené zaplatíme lečebnu...A mohu říci, že i vy budete mít čas načerpat sílu a energii do dalšího boje :-) mám pocit, že si i začala více povídat a i se občas přitulí a to mě pak běhá takový ten příjemný mráz po zádech a užívám si každé takové chvilky, protože jich bohužel moc není :-) Držím palce ať vše zvládnete a přijdou lepší časy..

Jen se rouhejte! Abyste jednou svých slov nelitovala.

Vžila jste se někdy do takové situace? CO to tady proboha žvaníte o rouhání? Nedokážete si představit, jak takovému člověku je!!! Petra má mé plné pochopení, i když já ke svému synovi necítím co ona, někdy mám opravdu chuť ..... raději ani neříkat!

jano,máte pravdu,však já jsem to taky psala tak nějak všeobecně,vůbec jsem tím nechtěla napsat,že souhlasím s petrou,jen jsem se snažil uvést ty její pocity na pravou míru,jsou dny,kdy člověk fakt už neví co s těmi dětmi udělat,aby alespoň trochu spolupracovali.No jasně,že to je rouhání,řeči typu Petra by si člověk vůbec neměl brát do úst,protože nikdy nevíme co se může

Můj syn má také ADHD- syna jsem si osvojila, bude mu 10 let. V 5 letech mu diagnostikovali ADHD. Zatím léky nebere, ale bohužel už k tomu musíme přistoupit, stále jsme si říkali, že to nějak zvládáme. Doma to celkem jde. Je pravda že mu každé ráno musím opakovat ty samé věci dokola, najez se, obleč se, vyčisti si zuby, ustel si, občas to i udělá sám.
Doma, pokud po něm nic nechci, hraje si, a je zlatíčko, co koliv postaví či nakreslí MUSÍ SE JÍT POCHLUBIT. Musí být středem pozornosti, ale jde to. Velice rád hovoří, je velice zvídaví a chytrý.

Ohledně mladších sourozenců- odpovídá velice impulzivně na jakoukoliv jejich otázku, má pocit, že ho otravujou, nemusí je, provokujeje, jentak jim jednu vrazí a když mu to vrátí, začne ječet, jak mu šíííleně ubližujou a nebo do něj naopak vjede vztek a mám ztrach, že je umlatí, je vůči nim sobec, hračku nepučí- musej ho odprošovat, ale jim jejich hračky bere bez dovolení.

škola- jak říkám je chytrý, ale bohužel velice nepozorný, při písemce spadne někomu tužka na zem, tak na ní zůstane civět a nepracuje, je třídní šašek, vykřikuje při hodině, háda se s učitelkou, musí mít vždy poslední slovo, někdy sepne ruce v pěst, zkřiví zuby a ona má ztrach, že ji udeří, školní hodina s ním je jak pro učitelku, tak pro ostatní děti utrpením, stále ho musí někdo okřikovat, nemá kamarády... děti ho moc nemusí
-úkoly, co neudělá v hodině, doděláváme mi doma, někdy s histerickým pláčem, že ho to nebaví, že to dělat nebude a řve, fakt jak mimino. Denně nad ním sedíme a doučujem se s ním to co nezvládl v hodině a to do večera, jelikož má hladika, má žízeň, pak kouká nškam do neznáma, pak zas musí na záchod...
Stále něco ztrácí, nepíše si zadání úkolú, nepíše si do sešitů v hodině- kreslí si do nich

Do léků chceme jít z toho důvodu, zkusili jsme si je měsíc- byla to fakt změna, byl lkidnější, né tak impulzivní, se sourozenci normálně v klidu komunikoval, ale stále jsme nechtěli nic do něho cpát, zato teď si říkáme, pomůže to hlavně jemu, jeho samotného trápí to, že se rozčilujeme, že on se nedokáže soustředi, a přitom vím, že pokud ho něco opravdu zajímá čte si o tom, zajímá se o to a dokáže se to naučit, ale musí to sám chtít

Snažím se s ním hovořit, bohužel nemám ráda neustálé lži, on za nic nemůže, každý mu vše dělá naschvál, za vše mohou ostatní.

Je ale pravda pokud má problém jde za mnou, mám ho kolikrát také plné zuby, ke všemu jak mám tři dětičky a všechny jsou divoké (maj být pokom, ani já nebyla kliďas), je to někdy, dost často na bednu. Ale jsou zdravé, holt je u nás trochu hlučno, a večer si řeknu, no konečně spěj... andílci.
PS: noční pomočování i v 10 ti letech u nás tak jednou do měsíce je, bohužel, snaží se to pak různě maskovat- stydí se před těma mladšíma..
Teda já toho napsala, snad to někomu pomůže. Ženský kde se vždy dobyju, jsou diskuze o ADHD, hdy si člověk uvědomí, že v tom není sám.